Galerie Čerťák - Jan Kovařík Hory, doly

Sedimenty, které se po miliony let hromadily na dně pravěkého jezera, dnes leží v nejsušší oblasti spojených států. Chuť více prozkoumat tuto nádhernou oblast, Vás přejde poté, co okusíte místní žhavé klima. Táhlým údolím, jež je obklopeno pohořím Sierra Nevada, vane extrémně horký vzduch. V roce 1913 zde byla naměřena teplota 56,7 °C.

Kapradina stříbrná “Cyathea dealbata” – významný prvek Maorského umění, národní symbol, nejčastější motiv tetování na Novém Zélandu. Především však endemický druh tohoto ostrova, který je typický pro zdejší krajinu. Když se přidá nějaký ten vodopád, zpěv ptáků, vůně lesa,… připadáte si jako v pohádce. A takový Nový Zéland je.

Každý, kdo vstoupí do pralesa, se rázem ocitá uprostřed fascinujícího světa. Neskutečné množství vůní, barev, zvuků, exotických rostlin a živočichů. To vše doplněno scenérií mohutných kapradin, sametovým mechem a nazelenalým světlem pronikajícím do lesního šera. Miluji atmosféru deštného pralesa.

Když jsem uprostřed Arizonské pustiny sestoupil do několik metrů hluboké skalní štěrbiny, nechtěl jsem uvěřit tomu co vidím. Neskutečná hra světel a stínů rudě zbarveného kaňonu bere dech. Dokonalé umělecké dílo má na svědomí říčka Antelope Creek, která si našla svojí cestu skrz blok zkamenělé duny písku. Asi 800 metrů dlouhý kaňon je tak úzký, že v něm nerozpažíte. Popravdě jsem to ani nezkoušel, protože jsem v kuse mačkal spoušť fotoaparátu.

Téměř dokonale kulaté balvany s obvodem až 4 metry se jen tak válí na pobřeží Jižního ostrova. Spousta jich je určitě ještě skryta v okolních písečných dunách. Některé z nich jsou napůl obnaženy a některé prý byly odveženy pro zkrášlení zahrad místních obyvatel.

Zvláštní místo uprostřed červených dun namibijské pouště – “mrtvé údolí”. Přes 900 let staré akácie, zde prohráli svůj boj s drsnými klimatickými podmínkami. Desítky solitér mrtvých stromů, zčernalých od každodenního intenzivního slunečního záření dávají tušit, že tu kdysi bylo zelené údolí. Dřevo je tak vyschlé a okolní podmínky tak neměnné, že nedochází k žádnému rozkladu. A tak toto pietní místo zůstane “mumifikováno” až do doby než se sem opět vrátí voda, tedy život.

Původní křovinaté porosty, pláže se zlatým pískem, třpytící se modrozelená voda. Kolonie tuleňů, připlouvající delfíni a spousta mořských ptáků. Takové je pobřeží na severu Jižního ostrova. Je zde oblast s vysokým přílivem, což představuje určité nebezpečí při prozkoumávání zdejší oblasti. Příliv je tak rychlý, že vás voda může znenadání zamknout na kterémkoliv doposud suchém místě.

Na světě je hodně druhů pláží. Kamenité, s oblázky, s černým, žlutým nebo bílým pískem. Ale o pláži z mušlí jsem neměl ani tušení. Na jednu z nich lze narazit ve “Žraločí zátoce” v Západní Austrálii. Pláže tohoto typu jsou pouze dvě na Zemi. Vznik má na svědomí malý druh živočicha, který si vytváří vápenitou schránku. Za normálních okolností jsou jeho počty redukovány predátory. Ovšem na tomto místě je zvýšená salinita mořské vody, které se přirození nepřátelé tohoto malého živočicha ještě nestačili přizpůsobit.

Záliv na severovýchodě Nového Zélandu se spoustou zelených kopců, ostrůvků, skalních útesů a zlatavých pláží. Ve vodách křišťálově čistého Tichého oceánu je spousta ryb včetně delfínů.

Oblast v namibijské poušti známá svými červenými písečnými dunami. Duny jsou zde jedny z největších na světě. Byla to nádhera pozorovat měnící se barvy při zapadajícím slunci, sedět na vyhřáté zemi a poslouchat místní “namibijské” cvrčky. Místní cvrčci nejsou jediným pokladem ukrytým v zemi. Dříve se nedaleko odsud v písku nacházely diamanty. Dnes jsou tam nepřístupné těžařské lokality.

Jak na cestě do pravěku jsem si připadal ve zdejší krajině. Po cestě přes zelené kopce a údolí překonáváte řadu potoků, obcházíte jezera a před vámi je na obzoru sopka Eyjafjallajokull. Ta, která svoje bílá ledovcová úpatí nedávno pokryla vrstvou z prachu a popela.

Tisíce vtipně vypadajících skalních útvarů vytvořila vodní eroze. „Údolí muchomůrek“, jak se tento indiánský kraj kdysi nazýval, by mohl mít i spousty jiných názvů. Záleží jen na vaší fantazii.

Kauai - nejodlehlejší z Havajských ostrovů skrývá na svém severozápadním pobřeží opravdový ráj. Tak nějak si jej totiž představuji. Místo je velice obtížně přístupné. Pokud tento nádherný kout země chcete spatřit, musíte se vydat na jednodenní pochod po strmých svazích porostlých džunglí. Po cestě se můžete občerstvovat citrusovými plody, pozorovat strmé kopce, ze kterých padají vodopády nebo tyrkysově modrý Tichý oceán. Doplňkem nádherných scenérií jsou už jen všudypřítomné duhy.

Pás žlutých písečných dun táhnoucích se napříč údolím. Na obzoru je vidět pohoří Siera Nevada a za ním zase úplně jiný svět. Zdejší různorodá krajina mě fascinovala.

Pohutukawa, stálezelený strom rostoucí na pobřeží Nového Zélandu. Rozkvétá v období Vánoc rudými květy, které barví krajinu do červena.

Stromy stejně zvláštního vzhledu, jako krajina ve které rostou. Původní obyvatelé Namibie – Křováci dělali z dutých větví tohoto stromu toulce pro své šípy. Dnes je tento rostlinný druh ohrožen klimatickými změnami.

Když si vzpomenu na procházku lesem plným sekvojí. Vybaví se mi naprosté ticho. Snad jakoby každý živočich vzdával hold největším živým organismům na planetě Zemi. Ostatní druhy jehličnanů vypadají vedle sekvojí jako keříky. Vždyť obvod kmene největších sekvojí měří i přes 30 metrů.

Severovýchod Austrálie – nádherný kus země plný pralesů a nádherných pláží. Opravdová divočina s kasuáry, stromovými klokany, papoušky a hady. Je toho tolik k vidění a prozkoumání. Více mne ale lákal pohled na zdejší moře… v dálce jsem tušil Novou Guineu. Táhlo mě to tam. V nejbližším místě je od Austrálie vzdálená pouhých 150km. Zdejší moře je plné žraloků a mořských krokodýlů, kteří z Nové Guiney připlouvají. Nejnebezpečnější jsou však jedovaté medůzy.

Jedním z nejlepších zážitků z Madagaskaru je rozhodně cesta vlakem do Manakary – města na pobřeží Indického oceánu. Po té co se po zkřivených kolejích došourá neustále opožděný vlak, nasedáte do několika vagónů s místními obyvateli, slepicemi, kachnami a několika bílými turisty. Pokud nemáte místenku v první třídě a nevejdete se do přeplněné třídy druhé, máte možnost jet třídou třetí. Ovšem dělíte se o „kupé“ s prasaty a kozami. Vlak neustále staví. Pokud to není kvůli poruše, pak je to kvůli místním trhům.

Ačkoliv je Madagaskar považován za součást Afrického kontinentu, jeho původní obyvatelstvo na ostrov připlulo z Indonésie. Na východě ostrova, kde jsou časté deště, si staví chýše z palmového listí. Centrální Madagaskar je náhorní plošinou. Je zde chladněji a proto místní obyvatelé staví domy z jílu nebo pálených cihel. Domy jsou vždy v barvě okolní krajiny – žluté, červené nebo hnědé.

Madagaskar má téměř nejvyšší přírůstek obyvatel z celého afrického regionu – 3% (2009). Je to opravdu znát. Na každém kroku vás obklopuje hromada dětí. Vypadají bezstarostně a pořád se smějí.

Běžná madagaskarská rodina má 8 dětí. Běžné madagaskarské obydlí má rozměry našich obýváků. Nikdo nemá jen „svůj“ pokoj, nikdo se nedistancuje. Mezi obyvateli se vytvářejí od mládí silné sociální vazby, které přetrvávají do dospělosti. Všichni si povídají, pomáhají, všichni žijí společný život. I já jsem nejraději, když mohu zážitky na cestách sdílet.

Přírodní živly, které neustále utvářejí podobu Islandu, dělají nezapomenutelnou atmosféru tohoto mladého ostrova. Mám rád, když příroda ukazuje svoji sílu a ta je na Islandu cítit na každém kroku. Silný a chladný vítr, hučící vodopády, rozbouřené moře, vroucí prameny, gejzíry a v neposlední řadě aktivní vulkány.

Dravá řeka padající přes vodopád Selfoss je napájena z největšího Islandského ledovce Vatnajokull. Množství vody v řece je závislé na sopečné aktivitě vzdáleného vulkánu ukrytého pod ledovcem. Pokud se vulkán probudí k činnosti, množství vody v řece může být náhle až 200 x větší. Mystická krajina v okolí vodopádu byla vytvořena povodní apokalyptických rozměrů.

U tohoto velmi hlubokého jezera (asi 200m) jsem vydržel hodiny pozorovat ledové kry, které klidně pluly po hladině. Jakmile se však přiblížily k okraji jezera, strhl je silný říční proud, aby je po 400 metrech vypustil do vln Atlantského oceánu.

Za špatného počasí se na horách nikomu moc fotit nechce. Možná je to škoda. Nad čím asi kamarád v 5.200 m.n m. zrovna přemýšlí? Řekl bych, že už chce být jen v pořádku dole, stejně jako já.

Trhliny, které jsou vidět (jako třeba tato) nebezpečné nejsou. Zkrátka se obejdou nebo nějak překonají. Horší jsou ty, které jsou zapadané sněhem, a vy o nich vůbec nevíte.

Snad jediný okamžik kdy jste na horách rádi za špatnou viditelnost. Po obou stranách úzkého vrcholového hřebene je téměř kolmý sráz do údolí. Lepší nic nevidět.

Když si vzpomenu na svoje školní léta, vybavím si tak trochu problémy s udržením pozornosti. Cokoliv mne velice snadno rozptýlilo. Asi i z toho důvodu mám při podobných “výšlapech” nejraději pocit absolutní soustředěnosti. Jediné na co se soustředím je každý můj pohyb a zrychlený dech.

Jen pohled na kamarády mě ujišťoval v tom, že nevidím černobíle. Připadal jsem si jako na měsíci nebo v Hollywoodském ateliéru.

Baví mne ležet na sněhu, poslouchat to naprosté ticho a pozorovat mraky. Mraky, které jsou pod vámi a snaží se překonat horské hřebeny. Každou minutu se ten jedinečný obraz mění. A vy nechcete propásnout ani jedinou jeho podobiznu.

Tento pohled je vzácný. Většinou z úpatí hory až na vrchol nevidíte. To ovšem neplatí o rakouském ledovci, kde si pohledem pěkně vychutnáte cestu „až nahoru“.

Horká australská oblast Pilbara. Je to kraj odlehlý a drsný. Kdysi se tu těžilo zlato. Z planiny vystupují oblé kopce nebo stolové hory a vše pokrývají zlatožluté trsy spinifexu, mezi nimiž se ukazuje holá červenohnědá půda. Balvanitá řečiště, většinou vyschlá, lemují mohutné bělokoré eukalypty. Některé jsou doslova obleženy bílými papoušky kakadu, kteří navečer usínají za hlasitého křiku.

Díky vodám teplého Golfského proudu, které se mísí se studeným Severním ledovým oceánem je oblast, kde leží Island, nadprůměrně bohatá na srážky. Vlhké klima a křišťálově čistý vzduch svědčí zdejším mechorostům, které pokryjí každý kousek zdejší úrodné půdy a dělají Island nádherně zelený.

Zajímavě vypadající žlutý les vápencových věží. To jsou Pinnacles v západní Austrálii. Pinnacles jsou tvořeny z ulit kdysi bohaté mořské fauny. Proces vzniku není přesně znám a je předmětem diskusí. Předpokládá se, že určitou roli při vzniku Pinnacles hráli i rostliny a jejich kořeny.

Nejvyšší a nejstarší horský masiv na Madagaskaru. Nejvyšší vrchol se zde nazývá Imarivolanitra. Stezky na něj vedou přes zelená rýžová pole, přes prales s léčivými rostlinami, přes horské pláně s vodopády a jezírky. Po cestě máte možnost vidět lemury, chameleony a spoustu další, nám neznáme fauny.

Věrným společníkem na cestách po Austrálii vám budou mravenci ve vašem dopravním prostředku a termiti v okolní krajině. Pouze asi jedna pětina australských druhů termitů staví nadzemní termitiště. Barva termitiště bývá různá, v závislosti na půdě, ze které bylo postaveno. Stavební techniky a architektura jednotlivých staveb se obvykle liší podle druhu a místních podmínek.

Island je země vodopádů. Stojím na okraji jednoho a na obzoru vidím stoupající páru z největšího vodopádu Evropy – Dettifoss. Jeho dravost mne ohromila. Z výšky 44 metrů padá každou vteřinu 200 kubických metrů ledové vody.

Železem zbarvená půda na australském pobřeží je omývána fantasticky modrým Indickým oceánem. Vody se mísí a jedna barva postupně přechází ve druhou.

Tyto koule vznikly, asi před 60 miliony let, na mořském dně postupným nabalováním kalciových solí kolem pevného jádra.

Tisíce barev mají ryolitové hory Landmanalaugaru sami o sobě. Proměnlivé počasí, mraky, duhy, zapadající slunce tento počet několikrát znásobí.